Pondělí, 3 října, 2022
aktualne

I děti dokážou vyhořet, je děsné, kolik se jich pokouší o sebevraždu, někteří nemají ani 10 let

Už přes 30 let se věnuje dětské psychiatrii a říká, že tak špatné to ještě nebylo. Bývalý přednosta Kliniky dětské psychiatrie v Bratislavě docent Igor Škodáček vypráví o psychických problémech dětí a mládeže, které covidová pandemie výrazně znásobila.

Umíme tři měsíce po uvolnění pandemických opatření vyhodnotit, co zanechal COVID-19 na psychice dětí a mladých?
Všechny ty negativa jsou stále ještě v paměti, samozřejmě. Děti a adolescenti pocítili strach z koronaviru jako neznámého onemocnění, což se zaváděním lockdownů vytvořilo tvrdý stres. Došlo k negativnímu ovlivnění režimu dětí – nechodili do školy, na kroužky, přestali sportovat. Pandemie přinesla zřetelný nárůst počtu dětských pacientů v psychiatrických ambulancích o více než o třetinu. Zvýšil se počet sebevražd i pokusů o sebevraždu. Stejně tak počet případů poruch psychiky a chování, snad s výjimkou schizofrenie, která zůstává na stejné úrovni – zhruba jedno procento.

Doc. MUDr. Igor Škodáček CSc.
Psychiatrii se věnuje již téměř 50 let, patří mezi zakladatele dětské psychiatrie na Slovensku. Od roku 1994 do 2017 byl přednostním Kliniky dětské psychiatrie Dětské fakultní nemocnice v Bratislavě a od roku 1996 i přednostou subkatedry dětské psychiatrie na Slovenské zdravotnické univerzitě. Je zakladatelem povinně volitelného předmětu Dětská a adolescentní psychiatrie na Lékařské fakultě UK Bratislava. Je členem Vědecké rady Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě a členem Redakční rady European Journal of Mental Health. Dodnes pracuje jako psychiatr a přednáší na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty. Publikoval přes 200 publikací v odborné literatuře, je autorem sedmi odborných knih a spoluautorem dalších pěti. S jakými psychickými poruchami dětí jste se setkali?
Infekční choroby zasahují organismus i nervový systém. U dětí máme mnohé projevy covidových příznaků od běžné rýmy až po těžké zánětlivé stavy. V rámci postcovidového syndromu se projevovaly únava, nespecifické bolesti, bolesti hlavy, poruchy paměti, bušení srdce, lehká i hluboká deprese a úzkosti. Také je zde snížení výkonnosti, nechuť mluvit, zakoktávání se, nárůst hmotnosti až k obezitě, nemluvě o stavech sebepoškozování. Snáze to překonávaly děti do sedmi – osmi let, u kterých se mozek ještě rychle vyvíjí. Čím jsou ale starší, tím bývají následky vážnější. Ale samozřejmě ne u každého.

Co bylo výsledkem?
ADHD, úzkosti, deprese, maniomelancholie, poruchy příjmu potravy, autistické poruchy. Zmíněné deprese a vyhoření, někteří si pomáhali překonat to vše i zvyšující se agresivitou. Do poruch chování se u chlapců a dívek přiřadily i sexuální aberace (odchylka od normálního stavu, pozn. red.) až prostituce. Narostl počet změn sexuální identifikace, transgender orientace iu mladistvých.

Pro užití psychoaktivních látek, včetně alkoholu, bylo vyšetřeno v roce 2020 dvakrát více nedospělých pacientů a u poruch příjmu potravy o třetinu více než v roce 2019. Do toho vyššího výskytu poruch prosakuje atmosféra rodinného násilí a CAN (child abuse and neglect, týraného a zneužívaného dítěte). Při poruchách příjmu potravy k psychickým projevům přistupuje imunodeficientní stav, který je sám o sobě rizikový a vyskytuje se v různé míře u jiných poruch psychiky. Dětem také chyběly sociální způsobilosti, což je porucha přizpůsobivosti. V takových případech hrozí syndrom zakuklení (syndrome de la cabine), u něhož se projevují obavy z lidské blízkosti, strach opuštění vlastní ulity svého já. To je podkladem sociální fobie či deprese.

Cute asian baby girl closing her face and playing peekaboo or hide and seek with fun

Na čem nejvíc závisí, zda se u dítěte projeví vážné následky nebo jen snazší? Od imunity?
Nevíme to přesně, stále se zkoumá, zda je to jen imunita, do jaké míry hraje roli i genetická výbava, složitosti propojení buněk centrálního nervového systému, různá síla virů i vliv sociálního prostředí.

Zlepšila se situace po uvolnění opatření, kdy se lidé mohou zase svobodně setkávat, chodívat na kulturní či sportovní akce, jen tak ven, nebo ani ne?
Atmosféra se uvolnila, lidé se vytěšují. Nesmíme zapomenout ale na to, že za ty dva roky se přece jen udály vážné změny, které děti (i dospělé) ovlivnily. Stále zde je ještě po těch měsících ten zmiňovaný postcovidový syndrom, který zahrnuje hlavně depresi, únavový syndrom, agresi, bolesti kloubů, smutek, strach, obavy, beznaděj. Ono se to časem vyčiří, ale ne hned. Klesá to postupně, jako hladina řeky po povodni.
Mnozí se bojí vyhledat odbornou pomoc, v duchu hesla: Mé dítě není blázen, ani já nejsem blázen…

pr článek

Další články autora